O knize: rok / "... Nejméně ze všech byl Sluchevsky umělec. Své básně psal tak nějak dětinsky, klikyháky – ne rukopisem, ale výrazy. V poezii byl svázaný s jazykem, ale jako Mojžíš. Potřeboval svého Árona, aby předával božská slova ostatním; rád vystupoval pod maskou někoho jiného: Mefistofeles, „jednostranný muž“, duch („Posmrtné písně“), rád si vypůjčoval formu někoho jiného, ​​dokonce i Puškinovu báseň. Když například v Písničkách z rohu mluvil přímo ze sebe, vše vycházelo tak nějak trapně, skoro vtipně a přitom často prorocky silné, ohnivě zářivé. V nejfascinujících částech svých básní náhle zabloudil do prózy, nevhodně vloženým slovem rozbil veškeré kouzlo a možná právě tím dosáhl zcela zvláštního, jemu jedinečného dojmu. Sluchevského básně jsou často ošklivé, ale to je stejná ošklivost jako u pokroucených kaktusů nebo monstrózních dalekohledových ryb. To je ošklivost, ve které není nic vulgárního, nic nízkého, spíše originalita, i když kráse cizí. ..." (V. Bryusov)